Moje tchyně se rozhodla, že mě a mého manžela potrestá za neposlušnost tím, že nás připraví o zeleninu ze své zeleninové zahrady. Nevím, s čím počítala, protože máme vlastní daču.
Před pár lety jsme si koupili daču, ale nic jsme tam nezasadili – neměli jsme čas. Dača byla dost zanedbaná, takže než jsme něco zasadili, museli jsme dát všechno do pořádku.
Neměli jsme s manželem kam spěchat, takže jsme si nestrhli kalhoty, abychom měli čas udělat všechno rychleji. Navíc nás tchyně zásobovala ovocem a zeleninou.
Neptali jsme se, nákup přinesla sama a tónem, který nesnesl vměšování, řekla, že s námi také počítá, že tu zeleninu nemá kam dát.
Neodmítli jsme, protože vlastní zelenina ze zahrádky je rozhodně chutnější než ta kupovaná v obchodě. Dají vám ji – vezměte si ji, jak se říká. Nebyly s ní žádné problémy.
Ale z nějakého důvodu se tchyně rozhodla, že nás s pomocí jídla udrží na krátkém vodítku. Upřímně řečeno, velmi naivní přístup.
Nejsme malé děti, které by se bez její pomoci ztratily. Vyděláváme si vlastní peníze, můžeme si sami koupit potraviny. A máme daču, jen k ní musíme přiložit ruku k dílu.
S tchyní se nehádám. Málokdy spolu vůbec komunikujeme, což mi vyhovuje. Nevím tedy přesně, o co se manžel s matkou nepodělil, ale přísun čerstvých produktů z její dači se pro nás zastavil.
Manžel byl nevrlý, nejdřív mlčel, když jsem se ho zeptala, co se děje, pak řekl, že je jeho matka příliš vlezlá. Nejdřív žádala o pomoc a manžel jí pomáhal, ale teď už to jen vyžaduje.
– Zapomněla jsi, že tě živím? Mohla bys být uctivější,“ posmíval se manžel matce.
Pochopil jsem, že se ho dotklo, že si matka myslí, že není schopen uživit rodinu. Chápu ho, i mě mrzí, když zjistím, že nás někdo živí.
O nic jsme nežádali a jsme schopni se sami uživit. Ano, máme hypotéku, musíme šetřit. Ale máme daču, která nám může hodně pomoci, pokud jde o potravinové zabezpečení naší rodiny.
Ukázalo se, že něco podobného řekl můj manžel mé mamince, na což mu bylo odpovězeno, že na naší dače roste pouze plevel, ale ten pravděpodobně jíst nebudeme.
No, uvidíme, jak to bude dál. Zrovna jsme se chystali příští rok sázet zeleninu. Konečně jsme se dostali k dače, když jsme dokončili rekonstrukci bytu.
Loni v létě a na podzim jsme žili bez darů od tchýně na dače. Už tak jsem s ní komunikovala jen zřídka a teď si s manželem a maminkou jen volali, abychom byli v kontaktu.
Od zimy jsem se věnoval sazenicím. Loni v létě jsme připravili půdu. Vyznačili jsme plochu pro záhony, zkopali, přihnojili a postavili skleník.
Do sezóny jsem měl vše připraveno k výsadbě. Musela jsem si vzpomenout na to, co mě naučila babička. Jedním z jejích triků bylo přidat do jamek před výsadbou sazenic peří ze starého polštáře.
Takové puchové jamky jsem udělala pro papriky, okurky a rajčata. V prvním roce jsem nehodlal sázet mnoho, abych měl čas vše sledovat a starat se o to.
Ale standardní sadu cibule, paprik, okurek, rajčat, jahod, brambor a nejrůznějších druhů zeleniny jsme s manželem zvládli. Bylo to těžké. Já už jsem si na zeleninové zahrádky zvykla a manžel je nikdy nedělal vůbec, jenom pro maminku kopal zeminu.
Úroda byla překvapivě dobrá, dokonce velmi dobrá. Půda si odpočinula a babiččiny recepty, z nichž jeden přidával do studní před sázením peří, také nezklamaly.
Měli jsme dost na salát i na konzervování, na lečo a adžiku. Jahod nebylo tolik, ale pár sklenic s kompotem a marmeládou se vydařilo a čerstvých jahod jsme snědli dost.
Manžel se zřejmě mamince úspěchy naší zeleninové zahrádky nepochlubil a ona o tom nevěděla. Tak mi zavolala kvůli nějaké nedůležité věci a pak mi uštěpačně řekla: „Mám ti přinést brambory nebo okurky?“.
– Ne, děkuji. Nemám kam dát svoje. Potřebuješ papriky? Nevím, co s nimi,“ odpověděla jsem a v telefonu nastala pauza.
Tchyně něco zamumlala a zavěsila. A co já? Já jsem nic neudělal. Nabízela jsem ze srdce, vlastně ani nevím, kam ty papriky dávat, sklidilo se jich moc.
Vůbec tchyni nerozumím, a abych byla upřímná, ani jí rozumět nechci. Je dobře, že s ní moc nemluvím. Ale vím to jistě – nesmíte jí nic vzít, jinak si na to později vzpomene.
